Nedávno mi jeden z absolventů mých kurzů napsal email, ve kterém reagoval na krátký rozhovor, který jsme spolu vedli. Řešili jsme v něm jeho pocit, že má pomáhat lidem, radit jim a že na to má často negativní reakci. „…jsem takový, že bych chtěl lidem poradit a ty jsi dodal, že až to budu chtít zase udělat, že si mám nafackovat…“
Zde je moje odpověď, kterou sem dávám proto, že jsem přesvědčen o její obecné platnosti.
Milý XY,
neřekl jsem nic o fackování, ale zeptal jsem se Tě, jaká rada je nejhorší. A ty jsi mi sám odpověděl, že ta nevyžádaná. Ta totiž často způsobí to, že dotyčný kvůli pocitu, že na něj tlačíš přirozeně zaujme obrannou pozici – a je to na úrovni plazího mozku. Tedy – útok, útěk, ustrnutí. A to není nic, co by mu pomohlo. Jinými slovy nevyžádanou radou nepomáháš, ale ubližuješ.
A dále – myslet si, že JÁ vím nejlépe, co ten druhý potřebuje, je znakem velké nepokory. To, že se něco osvědčilo mě, ještě neznamená, že je to nejlepší pro někoho jiného.
No a závěrem – tím, že podáváš nevyžádanou radu přebíráš zodpovědnost za osud druhého člověka. Tím mu bereš moc, kterou máme každý pro svůj rozvoj. A tam, kde není moc, rozvine se NEmoc.
A co s tím? Žít tak, abych byl inspirujícím vzorem pro lidi kolem sebe. Oni si potom třeba pro tu radu přijdou sami. A když nepřijdou, tak je to taky v pořádku – je to jejich svobodná volba, kterou je třeba plně respektovat.
Ivo